Jak jsme si pořídili vermikompostér aneb naše zkušenosti s žížalami
Dnes dorazily poštou žížalky cestovatelky. Jupí! Děti chtějí asistovat. Trhají kartony na kousky, hrabou se v hlíně a hledají ty kroužkovce. „Proč jsou tak malé?“, říkají zklamaně. „To jsou zatím žížalí miminka,“, snažím se je neodradit. „A co to v té hlíně leze?“ „To nevím, dones lupu.“ Koukáme na malé lezoucí bílé tečky. Žížaly přece nemají nějaká další vývojová stádia. Co nám to spolu s žížalami poslali? No, raději se zeptám kolegyně v práci. Rozdělily jsme se totiž o žížalí zásilku napůl. Taky neví a tak obě doufáme, že to nebudou nějaké octomilky a nezamoří nám dům. Bohudíky jsou to naprosto neškodné potvůrky. Až nás navštíví nějaký biolog, zjistím, co jsou zač.
Žížaly dostaly významné místo v kuchyni, hned u průchodu do obývacího pokoje. Jsou po ruce, takže se nemusím obtěžovat s dalekými procházkami při krmení. Vylepšila jsem zátiší kompostéru hezkou kytkou v květináči. Jsem nadšená. Manžel mlčí.
Čím je krmit?
Poctivě jsem si nastudovala příbalový leták. No, je toho dost. Musím poučit všechny členy rodiny. Manžel i děti sedí na gauči a já si připadám jako učitelka: cibulové slupky ne, ani česnek, v žádném případě exotické ovoce, nic mastného, lépe menší kousky… Koukají rozpačitě, asi jsem to měla zjednodušit. Výklad zakončuji s tím, že se mě prostě každý nejdřív zeptá, jestli to může žížalám dát.
Návštěvy a vermikompostér
Přistihla jsem se, že začínám na žížaly žárlit. Každá návštěva kolem nich musí projít, jsou totiž v průchodu do obýváku. Doma máme vše laděno dočervena, takže zelený vermikompostér přímo září. Vždy začíná dokola se opakující hovor:
„Co to je?“
„To jsou naše žížalky.“
„Cože?“
„Je to vermikompostér, zvedni víko a koukni se.“
„Tý jo, jak to funguje a kde jsou?“
A pak začíná výklad: jak jsme k nim přišli, co žerou, co to dole vytéká, kde se to dá koupit, probíráme ekologii, hromadění odpadů… Stojíme nad žížalami a káva chladne. Jedna pánská návštěva (majitel jisté firmy) byl vermikompostérem nadšen. Prý si ho pořídí do kanceláře. Často musí jednat s různými lidmi a někdy je těžké najít téma hovoru mimo pracovní záležitosti. Tohle téma bude skvělé.
Dovolená
Odjíždíme na únorovou týdenní dovolenou. Manžel stahuje topení a já se strachuji. Nebude těm chuděrkám zima? Neměla bych je přemístit do koupelny, kde poběží podlahové topení? „Neboj, mrznout tady snad nebude,“ uklidňuje mě manžel.
Ale jak žížaly zvládnou dietu? V příbalovém letáku se píše, že jim neuškodí ani 3 týdny hladu. Honem přisypávám zbytky od vaření a posledním pohledem kontroluji, že jsou dobře zavřené. Odjíždíme.
Když jsme po sedmi dnech zpátky, je pozdě večer a spící dětičky přenášíme do postýlek. Honem zatopit, vynést věci z auta, zaparkovat. Když konečně sedíme s manželem nad horkým čajem u stolu, přerušuji hovor: „Teď tady byl týden klid, pojď se kouknout na žížaly. Určitě budou vylezlé nahoře,“ lákám manžela. Oba máme hlavy těsně nad kompostérem, já zprudka nadzvedávám shnilé jablko. „Fůůůj,“ křičím. Málem jsem přetrhla neuvěřitelně macatou dlouhou žížalu. Polovinou těla byla zakouslá do jablka, polovinou ve zbytku kompostu. Tohle je i na mě moc. Zavírám poklop.
Konečně hnojíme!
Trvalo to pět měsíců, ale výsledek stojí za to. Žížalkám se daří, jsou žravé a tráví na výbornou. Miska pod kompostérem se přes noc zaplnila po okraj hnědou tekutinou. Večer jsem totiž kompost prohrábla. Vypadá to fakt jako dobře vyluhovaný černý čaj. Významně hlásím novinku manželovi a demonstrativně liju žížalí čaj do konve s vodou na zalévání. „Jdu hnojit tvoje jahody.“ (Manžel miluje jahody.) Žížaly tráví a já mám pohnojeny všechny kytky doma i muškáty za okny. Napadlo mě něco skvělého: šikovné kamarádky vyrábí a rozdávají kde co, od přírodního mýdla po zavařeniny, tak proč bych já nemohla jako pozornost návštěvám vozit žížalí čaj? Použiji krásné skleničky od kečupu a zavěsím na ně cedulku:
ŽÍŽALÍ ČAJ – BIOHNOJIVO
HOMEMADE
Budu originální!