Toto dříve běžné slovo se dnes z našeho slovníku postupně vytrácí. Naši rodiče a prarodiče ale jistě ještě pamatují dobu, kdy byly louky kosené na seno přirozenou součástí české krajiny. Z dnešního venkova louky téměř vymizely společně s úbytkem hospodářských zvířat, kterým seno tvořilo podstatnou část jídelníčku.

Nezbytné kosení

Květnaté louky dříve tak typické pro venkovská sídla vznikaly hlavně díky lidskému přičinění. Pokud by nebyly pravidelně koseny nebo spásány, rychle by se na nich začaly vyskytovat náletové dřeviny a přirozenou sukcesí by se z louky stal lesní porost. Louky se sekaly jednou až třikrát za sezonu. První senoseč probíhala nejpozději do poloviny června tak, aby stačila narůst ještě druhá tráva: otava. Druhá senoseč se odbývala zhruba čtyřicet až šedesát dnů po té první, v závislosti na počasí, a pokud se rok vydařil, v září se mohlo pokosit ještě potřetí. Hospodář dobře věděl, že kvalita trávy a usušeného sena z různých sečí je rozdílná: červnová tráva bývala mohutná, s dostatkem živin, kvůli přebytku vlákniny ale mohla být pro zvířata příliš tuhá. Otava už byla zpravidla nižší a jemnější, obsahovala totiž méně stonků, ale zato více listů.

Louka na zahradě

Naše dnešní trávníky stačí dorůst sotva několik centimetrů, než je nemilosrdně spasou nože sekaček na trávu a rozhodně nehýří druhy ani barvami: abychom docílili požadovaných parametrů hustého zeleného pažitu, stala se z trávníků intenzivně opečovávaná, téměř monokulturní společenství, která jsou kromě vysokých nároků na péči také finančně nákladná. Pokud se vám po rozkvetlé louce stýská a máte na zahradě dostatek prostoru, zamyslete se nad možností založit si louku vlastní. Uděláte si radost a navíc poskytnete domov a obživu hmyzu a mnoha dalším živočichům.